|
|
Ing. Jaroslav Beneš, Milan Jeník Otištěno: Časopis Boing, č. 43 (16.4.200), str. 17 až 29 (upravil Václav Bartoš s použitím příspěvku sborníku Liberecko ve stínu nacismu - vydáno v roce 1988 ) V Boingu č. 32 z listopadu 1998 vyšla zpráva o průzkumu Liběchovské příčky. Po více než dvou letech jsme se rozhodli oblažit všechny čtenáře, oblibující lehké opevnění, o poznatky z průzkumu další ucelené oblasti. Za Jizerské hory a Liberecko považujeme úseky Ch2, Ch3, J2, J1, K1, K2 a K3, tedy zhruba prostor mezi Polubným a Jitravou. V zájmu objektivity je nutno uvést, že "mladoboleslaváci", tj. Jaroslav a Michal Benešovi a Martin Bradáč (BBB) prozkoumali a závěrečnými zprávami zakončili průzkum úseků Ch3, J1 a K1 a K3. V průzkumu úseku Ch2 nás předběhli přátelé z "brněnské" průzkumové skupiny. Z úseků J2 a K2 zatím závěrečná zpráva z průzkumu neexistuje (do tohoto prostoru se chystá společná boleslavsko-brněnská výprava tento rok). Níže uvedený popis úseků Ch2, J2 a K2 pochází z pera kolegy z pražského KVH Milana Jeníka, znalce opevnění v "Jizerkách", za ostatní uvedené informace jsou zodpovědní právě BBB. O opevnění v Jizerských horách neexistuje žádné ucelenější dílo. Nejúplnější informace lze získat z článků předního znalce našeho opevnění, p. Iva Vondrovského - viz použitá a doporučená literatura. Z těchto článků jsme čerpali i my při průzkumu v terénu. I když tato zpráva je zaměřen na opevnění lehké, v popisovaném prostoru se začalo nejdříve s plánováním opevnění těžkého. Již 6. května 1936 proběhl všeobecný průzkum trasy TO od kóty 1122 Jizera (u Smědavy) po Chrastavu a v následujících dnech pokračovali generálové pod vedením arm. gen. Krejčího dále na západ až k Hřensku. Projektování těžkého opevnění běželo až do zimy 1936/37, kdy došlo k téměř roční přestávce v přípravě těžkého opevnění a tak první úsek těžkého opevnění byl zadán až 30. května 1938, kdy bylo zadáno k výstavbě 13 TO + 1 vložený LO v prostoru Harrachov, Kořenov, Polubný firmě Miloslava Pažouta z Prahy. Další podúseky byly zadány následovně: 9. září bylo firmě Ing. Josef Filip z Prahy zadáno k výstavbě 9 TO v prostoru Mníšek a datum 13. září nese zadávací výnos pro firmu Václav Nekvasil z Prahy na výstavbu 6 pěchotních srubů v prostoru Chrastava. Vzhledem k pozdním termínům zadání nepřekvapí, že jediným hmatatelným výsledkem výstavby těžkého opevnění v popisovaném prostoru jsou čtyři výkopové jámy pro pěchotní sruby u Polubného. Od jara roku 1937 probíhaly soutěže vybraných státně spolehlivých firem na výstavbu jednotlivých úseků lehkého opevnění. Nejohroženější úseky opevnění byly zadány v červenci roku 1937 a to stavební úseky K1 a K2 stavební firmě Dajbych z Kutné hory, stavební úsek CH2 byl zadán firmě Ing. Vosátka z Velkých Hamrů. V polovině září roku 1937 byl zadán k výstavbě ještě úsek J2 a to firmě Krušina z Bílé Třemešné. Koncem stavební sezóny roku 1937 bylo již zesílení obrany Jizerských hor a Liberecka patrné. Jen hlubokých lesů v centrální části Jizerských hor a na Ještědském hřbetu se ještě opevňování nedotklo. Od jara roku 1938 se opět naplno rozběhla výstavba lehkého opevnění. V květnu byla zadána, opět firmě Dajbych, výstavba úseku K3 tj. pevnůstek mezi Andělskou horou a Jitravou. V červnu 1938 získala firma Ženatý, Zunt a spol. zakázku na výstavbu řopíků ve východní části Jizerských hor - úsek CH3 mezi Václavíkovou Studánkou a Jizerkou. Poslední stavební úsek, který byl zadán k výstavbě, byl úsek J1 v centrální části hor. Výstavbu pevnůstek mezi Jizerkou a Poledníkem získal v červenci roku 1938 opět Ing. Dajbych z Kutné hory. Při přípravě pojednání o Liberecké linii jsme sáhnuli i po jiné literatuře nejen té fortifikační. Hledání nebylo jednoduché, ovšem v knihovnách jsem přece jen něco nalezl. Ke konci komunistického režimu byla vydána publikace protifašistická, ovšem též proti kapitalistická. Mnohá tvrzení jsem v ní musel jen s úsměvem přejít. 34 dělostřeleckými tvrzemi počínaje, zarytou pomocí Sovětského svazu konče. Tento sborník nese název: LIBERECKO VE STÍNU NACISMU. Nyní Vám předkládám úryvek o přepadení celnice v Habarticích s názvem: „V Habarticích němečtí nacisté neprošli“. Sepsali ho pamětníci této události Jan Bednář a Josef Sivek. Byly krásné slunné dny pozdního léta roku 1938. Ale na obzoru se již kupily černé mraky blížící se bouře v podobě německého fašismu. Hitlerova agresivní politika po připojení Rakouska si brala za cíl naši Československou republiku. V září se situace velmi přiostřovala zvláště v pohraničí. Hodně mladých Němců ze Sudet utíkalo přes hranice a v říši se cvičili, vyzbrojovali a připravovali ke vpádu na naše území. Nejvíce ohroženy byly pohraniční celní úřady a četnické stanice. Tyto početně slabé ozbrojené jednotky byly na léta posilovány vojáky a vznikala družstva, čety a roty Stráže obrany státu (SOS). Na přechodu v Habarticích, kde jsme sloužili, bylo družstvo č. 126 SOS. Bylo třináctičlenné a v létě roku 1938 bylo posíleno 4 vojáky z Litoměřic. V našem družstvu převažovali mladí dozorci a respicienti finanční stráže. Velitelem družstva byl vrchní respicient s. Kuběnka. Náš průzkum zjistil, že již 20. září se přibližovaly německé jednotky k našim hranicím. Byl to německý pěší pluk 71 ze Zhořelce, jehož 3 prapory měly vpadnout na Frýdlantsko, a to 1. prapor přes Oldříš a Bulovku k Frýdlantu, 2. prapor přes Jindřichovice a 3. prapor přes Heřmanice. Museli jsme se připravovat na všechny eventuality. Budova celnice se zdmi 80 cm silnými se nám stala malou pevností. Okna v přízemí i vchody jsme zatarasili pytli s pískem. Stálá hlídka pře~d celnicí a hlídky na významných místech v obci střežily náš prostor ve dne v noci. Večer 20. září zhasla nečekaně všechna světla v Seidenbergu i u nás v Habarticích, kam dodávala elektrický proud elektrárna z říše. V 10 hodin večer pozorovaly naše hlídky, že do Seidenbergu na náměstí přijelo několik aut s nezjištěným počtem mužů, kteří ve tmě přecházeli do neosvětlené továrny poblíž hraničního přechodu. Bylo tam pozorováno hemžení, tlumený hovor a blikání kapesními svítilnami. To nám bylo podezřelé. Noc byla vlahá, měsíc chvílemi vyšel z mraků a zase do nich zapadl. Asi ve 3.30 hod. ráno strážný před budovou zpozoroval, že přes most na hraničním přechodu ve tmě přebíhají tmavé postavy v pláštích s přilbami na hlavě a přibližují se k budově celnice. Na strážného výzvu německy i česky "Stůj!" odpověděly výstřely z pušek. Strážný palbu opětoval a stáhl se ke zděné zídce před celnicí. Několik členů družstva SOS, kteří byli venku, se probíjelo k celnici. Mezitím se příslušníci družstva v budově připravovali k obraně, zaujali místa u oken a vchodů. Z oken prvního poschodí budovy jsme se účinně bránili střelbou z pušek a vrháním ručních granátů. Hodili jsme celkem 36 granátů. Když útočníci v prvním sledu neuspěli, připevnili na čelní stěnu přístavku u celnice, který sloužil jako skladiště pro celní úřad, svazek ručních granátů. Velká detonace zbořila čelní zeď přístavku. Útočníci doráželi stále zuřivěji na budovu. V hluku střelby a řinčení skla z rozbitých oken bylo slyšet hlasité povely jejich velitele: Angriff! Vorwärts! To dával rozkazy důstojník SA, který přepad řídil. Freikorps zaútočil celkem čtyřikrát ve vlnách asi .po 40 mužích a všechno nadarmo, nacisté svého cíle nedosáhli. Pokusili se potom zničit celnici dynamitem. Ráno byla u zadního rohu budovy nalezena v jámě asi 1 m hluboké a stejně široké při zdi budovy zakrvácená lopata s krumpáčem a 30 kg balíčků s dynamitem zn. Nobel-Köln am Rhein. Velká kaluž krve svědčila o tom, že zde byl zabit nebo těžce zraněn Němec, který se pokoušel o destrukci budovy celnice. Našemu družstvu se podařilo v průběhu obrany zavolat telefonicky pomoc vojáků z Liberce. Přijelo asistenční auto s 10 vojáky pod velením por. Kreislingera. Na křižovatce cest nad Habarticemi, když vyjeli z lesa, dostali palbu od Seidenbergu. Německý těžký kulomet ostřeloval silnici, takže vojáci se k nám museli plížit příkopem u silnice. Když se kolem šesté hodiny ráno dostali k celnici, byli již Němci na ústupu. Svůj ústup ještě kryli palbou z pušek, ale ustupovali neslavně se třemi mrtvými a šestnácti zraněnými. Krvavou daň zaplatili Němci za přepad naší celnice v Habaricích. Také na naší straně se to ovšem neobešlo bez krveprolití. Čtyři příslušníci družstva byli zraněni, z toho nejhůře dopadl dozorce Ladislav Krásný - přišel o zrak. Nyní tedy již konečně se pojďme na Liberecko a jeho opevnění podívat! |
