Začněte tady

Co Československo stavělo

V letech 1935 až 1938 vznikala podél hranic soustava betonových objektů tří druhů. Nejmenší a nejpočetnější byly lehké objekty, kterým se dodnes říká řopíky podle Ředitelství opevňovacích prací; vešla se do nich hrstka mužů s kulomety a stavěly se po tisících. Větší byly pěchotní sruby těžkého opevnění: vícepatrové stavby s metry betonu nad hlavou, pancéřovými zvony, protitankovými kanóny, vlastní ventilací, studnou a elektrárnou, s osádkou několika desítek mužů. A nejvyšším patrem byly dělostřelecké tvrze, tedy skupiny srubů propojených chodbami desítky metrů pod zemí, s podzemními kasárnami a muničními sklady.

Když jste byli v bunkru, byli jste skoro jistě v jednom z prvních dvou.

Proč se to stavělo

Republika měla nejdelší hranici v poměru k rozloze v Evropě a po nástupu Hitlera k moci bylo jasné, odkud přijde tlak. Armáda se nepřipravovala na to, že jí někdo vyhlásí válku. Připravovala se na přepadení bez varování, na které musí být odpověď připravená předem, v betonu.

Ve třicátých letech se o opevnění vedl otevřený spor: část důstojníků chtěla místo pevností tanky, letadla a rychlé motorizované jednotky. Ten spor je ale často líčen mylně, jako by šlo o volbu buď a nebo. Ve skutečnosti se modernizovala celá armáda najednou. Vedle betonu vznikaly nové tanky, letadla i rychlé divize, zaváděly se moderní pěchotní zbraně a rostl zbrojní průmysl. Opevnění bylo jednou částí téhle přestavby, ne její náhradou.

Dobové hlasy z téhle debaty na webu najdete v plném znění, tak jak zazněly, bez dnešních výkladů.

Jak to mělo fungovat

Tady se skoro každý splete. Opevnění nemělo nepřítele zastavit na čáře jako hradba. Mělo ho zdržet, přinutit ho zaplatit za každý kilometr časem a ztrátami, a krýt vlastní armádu, která by zatím ustupovala do vnitrozemí a ničila za sebou mosty, tratě a spojení, aby nepříteli neposloužily.

Obrana byla plánovaná zhruba na měsíc, tedy do chvíle, kdy měli zasáhnout spojenci. Proto stojí řopíky i sto kilometrů od hranice, u Liběchova nebo před Prahou: byly to záchytné čáry pro ustupující armádu. A proto dostaly nejtěžší objekty sever a jih, kde měl útok odradit už samotný pohled na ně.

Co se stalo v roce 1938

Rozhodlo se dřív, než mohlo rozhodnout opevnění. V září 1938 armáda mobilizovala rychle a spořádaně, objekty byly obsazeny a připraveny. O hranici se skutečně střílelo: ve střetech s henleinovským Freikorpsem i s maďarskou armádou na jihu padly přes dvě stovky obránců, vojáků, četníků a příslušníků Finanční stráže. Německá armáda ale k opevněné hranici nepřišla. Její velení se útoku obávalo a mnichovská dohoda mu pak území přiznala bez boje.

Opevnění nebylo hotové. Pět tvrzí stálo stavebně dokončených, ale houfnice ani minomety se do nich nikdy nenamontovaly; celý program měl být hotov až hluboko ve čtyřicátých letech. To ale neznamená, že příprava byla marná: znamená to, že se rozhodovalo pozdě a že rok 1938 přišel uprostřed stavby.

A příprava se nakonec zúročila jinde, než se čekalo. Modernizace armády a mobilizace vycvičily desetitisíce vojáků, kteří po okupaci odešli do zahraničí a bojovali pak skoro na všech evropských bojištích: v Polsku, ve Francii, v bitvě o Británii, v severní Africe, u Tobruku, na východní frontě i doma v odboji. Českoslovenští parašutisté navíc provedli jedinou úspěšnou akci proti nejvýše postavenému nacistickému představiteli za války, atentát na Reinharda Heydricha. Vojáci, kteří se v osmatřicátém chystali bránit tuhle hranici, tak nakonec bojovali po celé Evropě.

Kam se dnes podívat

Objekty stojí dodnes po celé republice a řadu z nich zachránili dobrovolníci, kteří je desítky let ve volném čase vraceli do původní podoby. Přístupných je třináct velkých muzeí od Hlučínska po jižní Moravu, od podzemí tvrzí přes dokonale vystrojené sruby až po malé řopíky.

V naší kartotéce najdete u každého muzea, proč tam jet, co je otevřeno v aktuální sezóně a na co se připravit, od chladu v podzemí přes placení hotově po prohlídky v pevných časech.