Linie opevnění Králicko

Červený Potok
K-S 2
K-S 3
K-S 4
K-S 5
K-S 6
K-S 7
K-S 8
K-S 9


Hůrka
K-S 10
K-S 11
K-S 12
K-S 12a
K-S 12b
K-S 13


Boříkovice
K-S 14
K-S 15
K-S 16
K-S 17
K-S 18
K-S 19
K-S 20


Bouda
K-S 21
K-S 22
K-S 22a
K-S 23
K-S 24


Mladkov
K-S 25
K-S 26
K-S 27
K-S 28
K-S 29
K-S 30
K-S 31
K-S 32
K-S 33
K-S 34
K-S 35
K-S 36


Adam
K-S 37
K-S 38
K-S 39
K-S 40
K-S 41
K-S 42
K-S 43
K-S 43a
K-S 44
K-S 45
K-S 46


Jedlina
K-S 47
K-S 48
K-S 49
K-S 50
K-S 51
K-S 52
K-S 53a
K-S 53b

 

         Králické opevnění bylo budováno od - Kralického Sněžníku - kóty Maliník (783 m. n. m.) po - Orlické hory - kótu Komáří vrch (992 m. n. m.).

         Tento úsek spadal pod velení Ženijního Skupinového Velitelství (ŽSV) III, byl dlouhý přibližně 40 km zahrnoval 98 srubů těžkého opevnění (K-S 1 až K-S 91), ovšem s postupujícím časem a zahájením výstavby těžkých objektů začalo být ŽSV III natolik pracovně vytíženo, že došlo k rozhodnutí pro 40 těžkých objektů (K-S 54 až 91) a k nim přiléhající lehké objekty, vyčlenit zcela nové ŽSV X se sídlem v Rokytnici v Orl. horách a s působností mezi Zemskou bránou a Komářím vrchem. Nakonec tedy ŽSV III a úsek Kralického opevnění má délku 22,5 km končíc objektem K-S 53 b. Na něj plynule navazuje ŽSV X a jeho úsek Rokytnický. Na Králicku bylo celkem 7 stavebních podúseků.

ŽSV III / 1. Červený Potok,  III / 2. Berhöhe,  III / 3.  Boříkovice,  III / 4. Baudenkoppe,  III / 5. Mladkov,  III / 6. Adam,  III / 7. Jedlina

         V této oblasti byly dva prostory, kde by mohl být veden útok a to okolí Mladkova (údolí) a okolí Králík (Červený Potok a Boříkovice). Důležitost těchto míst pro obranu si naši plánovači uvědomovali a také podle toho ji velice velkoryse opevnili. V úseku není použito arabské odolnosti (kromě posledních třech srubů) a nachází se zde tři tvrze, též velice velkoryse vyzbrojeny. Hlavní výzbrojí je tady v drtivé většině protitankový kanón. Terén místy rovný a pak hornatý. V některých částech, hlavně směrem od tvrze Bouda k tvrzi Adam musely být vykáceny tzv. palebné průseky v lese a naopak dole u Králík byly budovány protitankové příkopy.

         V úseku jsou tři tvrze a to Hůrka u Králík, která kryje, jak Červený Potok, ale i Boříkovice. V sestavě měla dělovou věž a dělostřelecký srub spolu s dvěma objekty pěchotními (každá tvrz ještě vchodový objekt). Další tvrzí je Bouda, kterou lze připodobnit k obdobě Francouzských pěchotních tvrzí, jelikož, kromě dělové věže má pouze kulometnou výzbroj. V sestavě tři pěchotní sruby a objekt pro dělovou otočou věž. Třetí a poslední tvrzí je Adam čnící na stejnojmenné kótě a kryjící údolí Mladkova.

         Údolí města Králíky a Mladkov byla místa s největší prioritou obrany naší vlasti, neboť by nepřítel útokem z Kladského výběžku a útokem z Rakouska mohl rozdělit naší armádu ve dví a tím ji zneškodnit, další odpor by pak byl marný. Prameny ze září 1938 hovoří o 2. armádě SV Cosel, které velel gen. pěchoty von Rundstedt, která měla útočit ve směru Olomouc - Brno a prolomit hranici za pomoci výsadkové operace „ Bruntál “. Takže by na Králíky asi nebyl veden jeden z největších náporů.

         Samotný faktický popis se mi zdál málo a tak jsem speciálně pro Vás připravil malý výtah zajímavých vzpomínek vojáků, kteří před válkou s opevněním přišli do styku. Čerpal jsem při tom z knihy Vojáci hraničářského pluku 6 Červená Voda vzpomínají Martina Vaňourka, kterému touto cestou děkuji za svolení s citacemi.

         Strážní službu na objektech těžkého opevnění a následnou službu v nich vykonával první ze vzpomínajících desátník Levinský, pozdější zástupce velitele srubu U potoka: „Já byl převelen do Králík někdy v září 1937 a v hodnosti svobodníka jsem byl určován jako velitel stráže. Nejčastěji to bylo na objekt U POTOKA nebo U CESTY, ale na některé objekty jsem se nedostal vůbec. Konkrétně se jednalo o poslední dva - U LESA a NA KÓTĚ; sem byly stráže z Králík dopravovány autem.Strážní služba byla namáhavá a vyčerpávající. Vzpomínám si na příhodu, kdy poručík Mařík jednou za jasné noci přelézal ohradu na staveništi srubu U NÁDRAŽÍ, aby ověřil bdělost strážného. Ta však byla na místě, strážný včas přelézajícího důstojníka spatřil a výkřikem STŮJ ho zastavil. Později mu však jeho počínání vojáci vytkli, protože poručík Mařík nepatřil mezi oblíbené, prý ho měl raději zastřelit. Poměrně stejného názoru byl i kapitán od stavebního dozoru, který, když se o tomto incidentu dozvěděl, snad prý tenkrát i poručíkovi promluvil do duše, aby se tohoto způsobu kontroly příště vyhnul. Vlastní organizace strážní služby na staveništi byla vyřešena tak, že strážný chodil v noci kolem dokola v objektu uvnitř ohrady, jeden odpočíval a třetí s velitelem stráže byli u telefonu. Spojení bylo takové, že když mluvili třeba NA KÓTĚ, tak my U POTOKA jsme je mohli poslouchat. Přes den, kdy byl na staveništi větší pohyb lidí (dovážka stavebního materiálu nebo nějaké montáže), stála doslova celá strážní směna na nohou, aby kontrolovala přicházející dělníky a přijíždějící nákladní auta.“

         Na praktiky velitelů čet si stěžoval i vojín tvrze Bouda Karel Kolář: „V noci nám při prověrkách přelézali prkenné ohrady a hrozilo tak jejich zastřelení. Dostalo se nám zajímavého vyjádření. Prý ho máme příště zastřelit, ti ostatní si pak uvědomí, že mají vstupovat vchodem a ne lézt přes ohrady, když staveniště má vrata. Na strasti s velitelem osádky poručíkem pěchoty Robertem Jandlem vzpomíná i vojín František Volf, jenž velice barvitě líčí strasti při plnění nesmyslného rozkazu jeho velitele v knize Hraničáři tvrze Bouda vzpomínají též od Martina Vaňourka. Vyprávění je tak obsáhlé (ovšem poutavé), že ho zde citovat nemůžeme kvůli místu.“

         V krátkosti ale vzpomíná vojín František Šťastný z druhého konce linie ze srubu K-S 4 U CESTY na jednu nehodu: „Na kótě K - 2 došlo k požáru, při němž shořela celá dřevěná strážnice. Požár zavinil velitel strážnice svobodník Brzek, když propaloval do strážnice díru pro zvonek, aby strážný mohl včas upozornit zbytek stráže na blížící se nebezpečí nebo kontrolu ze strany důstojníků. Od pilin se vzňal petrolej, který jsme používali na svícení, a požár byl na světě.“

         Vojín Ladislav Štusák ze tvrze Hůrka naváže vyprávěním o umisťování zvonů na sruby: „Vzpomínám si na osazování pancéřových zvonů na naší tvrzi. Tuto práci prováděli sami ženisté. Pro dopravu používali speciální tahače a podvozky. Při dopravě pancéřového zvonu z nádraží v Králíkách museli zpevňovat mosty. Vzpomínám si, že když souprava najížděla ze silnice od Králík směrem na Červený Potok, na odbočku k objektu NA SVAHU, musel být celý úsek příjezdové cesty zpevněn ocelovými rošty, aby se souprava nezabořila. U srubu byl postaven jeřáb s kočkami, který pak zvon z podvozku vyzvedl, přisunul nad šachtu objektu a zvon usadil. S ženisty a jejich pancéřovými zvony jsme se dostávali do styku v době, kdy jsme týden služby trávili v kasárnách v Králíkách. V době, kdy se v okolí Králík začalo osazování zvonů, byl na nádraží postaven portálový jeřáb pro vykládku zvonů z hlubinových vagónů. Zvony vždy přijížděly zakryté plachtami na vagónech. Jejich příjezd byl vždy předem hlášen. Na vedlejší koleji se zvony vyložily a znovu se zakryly, aby nebylo vidět, kolik a jaké druhy jsou tam uloženy. Pro střežení skládky na nádraží byly vysílány dvoučlenné hlídky vyzbrojené puškami a střídání bylo vždy po dvou hodinách. Skládka byla střežena celých 24 hodin, pokud tam byl uskladněn alespoň jeden zvon. Přišla všeobecná mobilizace. To už jsme na objektu sloužili v obou směnách. Byly již dokončeny protitankové zátarasy kolem tvrze, práce na dokončení v podzemí nijak nepokročily a my jsme do podzemí nijak nechodili, nebyl ostatně ani důvod. Na objektu U RYBNÍČKA chyběla pancéřová vrata na vjezdu do tvrze, a tak jsme chodili pomáhat jej alespoň nouzově zakrýt deskami, kamením a pytli s pískem. Uprostřed jsme ponechávali malý vstup pro pěší.
Došlo k přepadení pozorovatelny UTRŽENÝ, ale Němci nedosáhli žádného úspěchu. Ovšem ke střelbě docházelo po celé linii, zejména v noci.“

         Takovým oslím můstkem jsme se dostali od pancéřových zvonů zpět ke strážní službě, u které jsme začínali. Stejné příjmení má i vojín Bohumil Štusák z osádky srubu K-S 9 MEZI LESÍKY: „I když byly v objektu zásobní potraviny, stravu nám dovážely koňské potahy a byla opravdu výborná, dostávali jsme sušenky, špek, sýry, salámy, bílou kávu, rovněž teplé jídlo. Pevnostní linii jsme pečlivě střežili, drželi pochůzky kolem objektů a podél zátaras až k průchodu. K povinnostem naší osádky patřilo i uzavírání průjezdu zátarasů na silnici vedoucí mezi srubem MEZI LESÍKY a BOŽÍ MUKA v tvrzi Berghöhe, kde jsme každý večer zasouvali do betonového pásu jehly proti tankům, a tak uzavřeli souvislý pás zátarasu.“

         Pohybujeme se stále ve stejné oblasti u tvrze Hůrka. Bohužel se už dál směrem k tvrzi Adam nedostaneme, ale myslím, že to ani nevadí. O další zajímavé skutečnosti, jak opevnění ovlivňovalo běžný život obyčejných obyvatel pojednává vzpomínka četaře Františka Doležala, velitele velitelského roje 12. hraničářské roty: „Vlastní trasy překážek přerušily staré stezky a pěšiny. Stávalo se, že někdy, když se domorodci vraceli z Horní Lipky, použili své staré cesty a zamotali se nám do ostnatého drátu v pásmu překážek. Vše končilo varovným výkřikem strážného na nejbližším objektu, zadržením a eskortováním narušitele do Červené Vody. Co se s provinilcem dělo dál, nevím. Já jsem byl svědkem takového případu v úseku mezi objekty MEZI LESÍKY a U NÁDRAŽÍ. Ve střeleckých místnostech, kde byly protitankové kanóny a dvojkulomety, byly ryto zbraně zakryty plachtami. Bylo to z důvodu, že sruby byly ještě syrové a ze stropů kapala voda, která svojí vlhkostí mohla způsobovat korozi zbraní. Bylo to i z důvodu, že někde ještě pracovali civilní technici, proto bylo vše zakryto před zvědavými pohledy.“

         Ve vzpomínkách jsme si tedy udělali malou výpravu z úseku u Dolní Moravy přes tvrz Hůrka na tvrz Bouda a již druhou vzpomínkou se vracíme zpět. Vsuvka vojína Šťastného ze srubu U CESTY byla záměrná, protože nyní dokončí svou výpověď a tím zakončí náš vzpomínkový exkurs po králické linii opevnění: „V létě 1938 byl srub postupně vyzbrojen a zásoben střelivem, osazen byl i dieselagregátem na výrobu elektrického proudu, byly dokončeny i ubikace, ale v týlovém patře byla neustálá zima a vlhkost. Nejhorší pak byl podzim 1938, kdy přišel rozkaz bez výstřelu opustit vše, co se tak dlouho budovalo; všechno bylo odzbrojeno a opuštěno. Během ústupu přes nějakou vesnicí, která se připravovala na přivítání wehrmachtu, jsme spatřili na štítě jednoho domku namalovaný hákový kříž, a tak, jak jsme ustupovali, někdo zamířil a do štítu vystřelil. Měl dobrou mušku, protože omítka se odštípla a z hákového kříže zůstaly pouze packy. Byl okamžitě zastaven pochod a hledal se viník, ale nikdo se stejně nepřiznal. V listopadu 1938 jsem byl propuštěn do zálohy.“

         Králicko ožilo ještě dvakrát. Nejprve během války, kdy zde bylo zřizováno cvičiště. Na srubu K-S 14 U CIHELNY se zkoušely kompletně osazené zbraně, stejně jako na tvrzi Adam deseticentimetrové houfnice. Další vlnou oživení pak bylo drancování Kovošrotu n. p. Hradec Králové. Ten zničil všechny dochované zvony např.  na srubu K-S 5 nebo K-S 14, odvezl je i z tvrze Bouda. Dnes nám sruby po více jak půl století zůstávají na polích a v lesích Králicka osamoceny a jako by jejich prázdné střílny volali steskem do kraje. Jen v některých z nich se usídlil opět život. Jen v některých z nich vznikají pevnostní muzea. Nyní již tedy se vydejme po linii a nechme se unášet představami: „Co kdyby…“         


Poslední aktualizace: 22.08.2001

NAVRCHOLU.cz